Společná zemědělská politika (SZP) je vůbec nejstarší a zřejmě také nejkontroverznější politikou Evropského společenství. Od roku 2018 probíhá příprava na novou SZP pro období 2021-2027. Senát PČR se touto problematikou zabývá kontinuálně, k prvnímu dokumentu, kterým byl návrh reformy SZP, se vyjádřil již v říjnu 2018. Svým usnesením podpořil navrhované cíle pro další programové období a podpořil důraz na klimatická opatření a na ochranu životního prostředí. Na podzim loňského roku přijal Senát usnesení ke Strategii „od zemědělce ke spotřebiteli“ a podpořil také Strategii EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030, která velmi úzce souvisí s hospodařením na zemědělské a lesní půdě.
Ve čtvrtek 18. 3. t. r. se plénum Senátu zaobíralo doporučením EK pro český Strategický plán SZP. Jsem velmi rád, že schůze Senátu podpořila v této souvislosti doporučení navržené garančním Výborem pro záležitosti EU a nikoli návrh Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu, který chtěl po projednání vzít tento materiál pouze na vědomí. Zemědělská politika se samozřejmě nějakou měrou dotýká každého z nás, ať již z hlediska dostupnosti a kvality potravin, tak také tím, jakým způsobem ovlivňuje další vývoj naší krajiny. Běžnou, intenzivně obdělávanou zemědělskou krajinu by mělo být možné využívat i pro vycházky či k realizaci našich koníčků v co nejširším měřítku, a tím třeba i takto trochu snížit obrovský turistický tlak na ty nejatraktivnější území ČR, jako jsou národní parky či chráněné krajinné oblasti.
Doporučení Komise pro českou SZP není bez chyby a nelze s ním souhlasit bezvýhradně, přesto obsahuje celou řadu zásadních a inspirujících podnětů, které by měly být akceptovány, a které mohou přispět k udržitelnému zemědělskému hospodaření. A o to by nám mělo jít prioritně, nezávisle na postoji či doporučení Evropské komise. Je zřejmé, že řada těchto doporučení od EK vychází ze Zelené dohody pro Evropu a navazujících, již zmíněných strategických dokumentů. Ani ty nejsou zcela bez chyb, Senát a ČR se však k této cestě přihlásily a lepší řešení, jak adekvátně reagovat na klimatické změny a poruchy či dosáhnout klimatické neutrality, v tuto chvíli neznám. Osobně mám problém například s návrhy EK týkající se snižování stavů některých druhů hospodářských zvířat, především skotu, a to i v návaznosti na potřebu navýšení aplikace organických hnojiv. Bezesporu potřebujeme zlepšit kvalitu půdy co do fyzikálních vlastností, tak i z hlediska navýšení obsahu humusu. Také mám velké pochybnosti o EK doporučené potřebě snižování orby. Jednak z důvodů uvedených výše, ale také třeba v souvislosti s loňskou gradací nárůstu populace hraboše polního. Podmítka a orba jsou agrotechnická opatření, která mají na populaci těchto drobných zemních hlodavců bezesporu vliv. Jsem přesvědčen, že rezort zemědělství se s těmito doporučeními bez problémů vypořádá.
Senát ve svém doporučení akceptoval stanovisko předkladatele, tj. rezortu zemědělství, aby EK při schvalování finálních verzí strategických plánů SZP posuzovala pouze naplnění požadavků vyplývajících z relevantních právních předpisů a nikoliv požadavků stanovených v doporučeních či jiných nezávazných aktech. Toto je potřeba vzít na vědomí, v souvislosti s tím, že o strategickém plánu SZP diskutujeme v době, kdy ještě nebylo dokončeno projednávání legislativních aktů k nové podobě SZP po roce 2020.
Za zásadní pak považuji bod 3. doporučení Senátu, ve kterém s EK souhlasí, že by při přípravě českého strategického plánu SZP měla být pozornost soustředěna i na posílení ochrany biologické rozmanitosti v ČR, zlepšení stavu zemědělských a lesních stanovišť, podporu udržitelnějších zemědělských postupů, šetrné nakládání s dusíkatými hnojivy a pesticidy v návaznosti na potřebné zlepšení kvality podzemních a povrchových vod, zlepšení poradenských služeb a snížení rozdílů ve výši dotací mezi zemědělskými podniky různých velikostí.
Jako člověk, který se celoživotně zabývá problematikou biodiverzity, jsem musel na tuto záležitost upozornit a dát v tomto směru EK za pravdu. V ČR se situace v oblasti biologické rozmanitosti neustále zhoršuje, ať už se jedná o hmyz, ptáky vázané na zemědělskou krajinu, skupiny volně žijících živočichů nebo planě rostoucí rostliny. V řadě zemědělských oblastí existuje extrémně nízké pokrytí zemědělské půdy krajinnými prvky. Nový dobrovolný dotační titul agrolesnictví, který připravuje Ministerstvo zemědělství, sice možná přispěje sázením stromů k pestřejší krajině, jinak si ale nejsem vědom toho, že by nějak řešil zvyšování krajinných prvků vhodných pro biodiverzitu (travnaté meze, křovinné meze, remízky se solitérními stromy, aleje, živé ploty, či strouhy). Ve srovnání s předchozím hodnotícím obdobím (2007-2012) se situace zhoršila a je i nadále horší než průměr EU. Co se týká kvality našich podzemních i povrchových vod, tak víme, že zatížení dusičnany překračuje v řadě případů limitní hodnoty. Zemědělství je odvětví, které představuje pro vodní zdroje významnou zátěž, a to je nutné řešit. Další důležité téma je poradenství (potažmo vzdělávání a výzkumu), které se v doporučení EK často objevuje. Pokud nedojde ke zlepšení v této oblasti (tzn. nebude existovat dostatek kvalitních zemědělských poradců), tak v mnoha oblastech nebude výrazný posun možný. Poradenství musí být samozřejmě přístupné i pro malé zemědělce. Hovořil jsem o tom přímo se zemědělci a od všech se mi dostalo zpětné vazby, že jak odborné, tak dotační poradenství vázne (na rozdíl např. od Polska, kde se státní aparát podílí na vypracování žádostí o přidělení dotací). Poradenství je na vyšší úrovni i na západ od nás. Z toho, co jsem si vyslechl v terénu, vyvozuji, že je zapotřebí silnějších a vzájemně propojených poradenských služeb, lepších vazeb mezi veřejnými a soukromými poradci a investic do jejich školení a dovedností, stejně jako zapojení zemědělců do rozvoje inovačních procesů, které jim pomohou uspokojit jejich potřeby. Role zemědělských poradců by měla zahrnovat poskytování poradenství na míru o možnostech udržitelného hospodaření.
Co se týká snížení rozdílů v příjmech mezi zemědělskými podniky různých velikosti, je to letitý a přetrvávající problém, na který se značně rozchází názory profesních zemědělských organizací. Určitě je však nutné, aby přímé dotace doputovaly tam, kde mají největší smysl z hlediska nejen hospodářských, ale i sociálních cílů. Neoddiskutovatelným faktem totiž zůstává, že 20% zemědělských podniků v ČR je příjemcem 89% všech přímých plateb. Stále tedy bohužel platí, že dotace EU podporují více velké zemědělské podniky než malé a střední farmáře.
Petr Orel
- 3. 2021
Usnesení Senátu – Pracovní dokument útvarů Komise Doporučení Komise pro český Strategický plán SZP