Vždycky se pobavím, když slyším, jak naši polici kritizují zdlouhavost projednávání evropské legislativy, přebujelou administrativu a byrokracii v Bruselu a že vše tam dlouho a dlouho trvá. Ne, že by právě v tom neměli víceméně pravdu. Nicméně vezmu-li v potaz to, jak dlouho se u nás řeší v parlamentu protikuřácký zákon, tak jsem toho soudu, že jsme na tom někdy podobně a určitě hůře než řada jiných republikových parlamentů v Evropě. Ve většině západoevropských zemích je zákaz kouření v restauračních zařízeních, hotelech, kavárnách, či jiných veřejných zařízeních již řadu let běžný a nikdo se nad tím nijak nepozastavuje. O škodlivosti kouření, včetně toho pasivního, na zdraví je zbytečné se zmiňovat, to snad ani nikdo nezpochybňuje. No, možná bych si v této souvislosti na dvě, tři jména našich politiků vzpomněl. Finanční náklady na léčbu onemocnění souvisejících s kouřením jsou extrémní. Jsem nekuřák, tak se logicky zařízením, kde se může kouřit, vyhýbám. Někdy to, ale úplně nejde. Mockrát jsem se setkal s velkou bezohledností kuřáků, kteří nehledí na své bližní a labužnicky vyfukují kouř do svého, právě obědvajícího, či večeřícího okolí. Pro mne osobně není ani estetické hledisko zanedbatelné, podíváte-li se, po zemi v místech kde se lidé častěji pohybují, baví, či čekají, nemůžete si nevšimnout velkého množství cigaretových nedopalků různé velikosti, těm maximálně na dlažbách konkurují vyplivnuté žvýkačky, taky nic oku lahodící. Navíc to musí po nich někdo uklízet a to není také nijak levná záležitost.
Jinak řečeno, osobně jsem pro poměrně striktní zákaz kouření, výjimkou by mohla být zařízení s jednoznačně stavebně oddělenými místnosti pro kuřáky, „klasické“ pivnice a hospody v malých obcích. Tam bych majitelům a obyvatelům dané obce umožnil, v rámci místního referenda, ať si rozhodnou zda chtějí sedět v zakouřené hospodě či ne.
Petr Orel