1968

Uběhlo neuvěřitelných 50 let od srpnové invaze do Československa vedené vojsky Sovětského svazu. Okupace zničila na dlouhá léta naděje na život ve svobodě, přinesla strach, perzekuce a obrovské zklamání z velkého bratra na východě.
Jako devítiletého kluka mě tato dramatická událost zastihla na chatě, na přehradě Bystřičce. Velmi intenzivně jsem vnímal dusnou a napjatou atmosféru poté, co jsme si brzy po ránu vyslechli varovné vysílaní z rozhlasu. Pořád mám v živé paměti vojenskou kolonu na Domorazu, tank napříč cesty, či důstojníka s puškou s bodákem namířeným na naše auto, který otci nařizoval otočit automobil zpět na Valašské Meziříčí. Se staršími kamarády jsme v následujících dnech psali vápnem na cesty nápisy jako „Ivane běž domů“ nebo po „partyzánku“ sledovali posádku utábořenou v lese Hrabí u Bernartic n.O. I pro dětské duše to byly velmi dramatické dny, které trvale zůstávají v paměti.
Za zcela nepochopitelné a absurdní považuji v této souvislosti výroky nejvyššího komunisty u nás, soudruha Filipa, který z této agrese viní Ukrajince s odůvodněním, že tehdejší generální tajemník komunistické strany SSSR L. Brežněv byl Ukrajinec. Je evidentní, že některým členům vedení KSČM se nejen nepodařilo vyrovnat s 50. léty minulého století, kdy zničili životy tisícům lidí, ale hledají již výmluvy a stupidní argumentaci i pro rok 1968. O tom, že Rusko může být velmi nebezpečný nepřítel jsem se přesvědčil v nedávných dnech, kdy jsem byl členem delegace Senátu v Gruzii. Od války s Ruskem, neuváženě vyvolané tehdejším prezidentem Sakašvilim, uběhlo v těchto dnech 10 let a snahy o narovnání vztahů a navrácení Abcházie a Jižní Osetie jsou evidentně marné. Vyhrůžky a provokace naopak téměř na denním pořádku. Obsazení těchto území berou Gruzinci jako obrovskou křivdu. To mě vede k přesvědčení, že menší národy by měly držet při sobě, spolupracovat a vzájemně se podporovat. V této souvislosti buďme rádi a vděčni za určitou pojistku, která je v našem případě v členství v NATO a EU.